Zprávy o krátkonohých psech, pravděpodobně předchůdců jezevčíků, (anglicky Dachshund) se dochovali již ze Starého Egypta (4000 let př. n. l.). Jsou zmiňováni také ve starém Řecku. Ve 14. století jsou předchůdci dnešních jezevčíků známí pod jménem vyžlata. V 17. století se o jezevčících zmiňuje člen jezuitského řádu, český dějepisec Bohuslav Balbín : "Dlužno míti to za zázračný dar přírody, že jsou jacísi psové mimořádně přírodou puzeni, by jezevce z brlohů vyháněli, kdežto jiní, jsouce přítomni, ani nevědí, co se tu děje." Jezevčíci se v těchto dobách nazývali jamníci. V roce 1894 byl založen v Rakousku - Uhersku klub chovatelů norníků.
Nejstarším jezevčíkem byl jezevčík hladkosrstý. Ve středověku byl, však znám již jezevčík dlouhosrstý. Dlouhosrstý jezevčík se vyvinul z krátkosrsté varianty s podílem některých španělů. Na vzniku drsnosrstého jezevčíka se podíleli někteří teriéři, knírači.
Podle standardu FCI se jezevčíci, jak bylo zmíněno již výše, rozlišují podle osrstění na hladkosrsté, dlouhosrsté a drsnosrsté (hrubosrsté) a podle velikostního rázu na standardní, trpasličí a králičí.
Jezevčík je pes, který si svou všestrannou povahou našel oblibu u mnoha lidí, ať jako domácí pes ve městě či na venkově, tak jako pes lovecký.